undefinedValburga Vavřinová píše ve své Malé encyklopedii Vánoc: „Délka adventní doby bývala kdysi v různých církvích i diecézích odlišná a stejně tak nebyly jednotné ani názory na adventní půst.“ Ačkoliv půst znala a respektovala všechna náboženství, každé si pod tímto pojmem představovalo něco poněkud odlišného. Někteří věřící absolvovali jen částečné, někteří úplné omezení určitého pokrmu. Zpravidla šlo o bezmasý půst a zapovězená tak byla pouze masitá jídla; ostatních vánočních pokrmů si lidé sice dopřávali, ale spíš jen střídmě. Některá náboženství však nařizovala zcela se postit – čili nevzít do úst ani sousto.

Vavřinová upozorňuje také na to, že během půstu se věřící tradičně zříkali i sexuálního života. Dodává: „Ve Starém zákoně byl půst chápan jako pokání a vyjádření zármutku nad zemřelými. Národ se postil jako celek, když se ocitl v nebezpečí a prosil o spásu a vítězství.“ Dále vysvětluje, že Nový zákon zaujímá k půstu diametrálně odlišný postoj. Půst už nemá být okázalý zvyk dávaný světu na odiv. Má proběhnout v soukromí, jako niterní záležitost a v plné úctě k Bohu.

Když se ale zeptáte i ateistických rodin, zda se se o Vánocích postí, řada z nich odpoví, že ano. Půst je tradičním českým vánočním zvykem bez ohledu na náboženskou příslušnost. Pohany ovšem na rozdíl od křesťanů, kteří půst nikdy neměli spojený se zlatým přeludem a prasata považovali za ikonu něčeho podřadného, láká především vidina zlatého prasátka pro štěstí. Půst se podle této vánoční pověry z původního celého adventu redukuje na Štědrý večer – od půlnoci do západu slunce. Tento necelý den trvající půst je spolu s polibky pod jmelím, čekáním na Ježíška, pouštěním lodiček, litím olova, házením střevíců, půlením jablíček a louskáním oříšků jakousi lidovou rutinou, známou napříč mnoha generacemi. Denní hladovění vyvolává rozporuplné reakce: Zlí jazykové tvrdí, že tato zvyklost může způsobit kolaps, ovšem odborníci se vesměs shodnou na tom, že jedincům, již netrpí závažnými zdravotními obtížemi, krátkodobý půst prospěje a zaručí alespoň částečnou detoxikaci organismu.

Ještě připomeňme, že zlaté prasátko platilo za vánoční symbol už ve středověku. Zlato signalizovalo započatý odchod zimy, prase zase příslib hojnosti a prosperity. Vavřincová zmiňuje, že v minulých dobách se v českých zemích nevěřilo jen na prasátko. V určitých obdobích jej suploval třeba kohout, beránek nebo telátko. Neměnná a stěžejní byla právě zlatá barva.

Chcete, aby se i Vám na zdech nebo stropu světnice zjevilo zlaté prasátko? Pak si musíte až do večeře odpustit všechny laskominy včetně cukroví, vánočky, štoly, bramborového salátu a křupavoučkého řízku z kapra. A třeba to prasátko, jak praví všemi Čechy zbožňovaná holčička z reklamy, dokonce „bude mít ty velký zahnutý zuby nahoru“.

Michaela Kašičková

P. S.: „Nene, já nemusím, já už ho vidím!“