undefinedDvacátá léta minulého století se stala jakýmsi fenoménem. Zejména anglicky mluvící státy (vedle Francie se totiž „dvacítky“ nejvíc prožívaly ve Spojených státech amerických) se k nim intenzivně vracejí, přičemž je označují dávno ustálenými pojmy „Golden Twenties“ nebo „Roaring Twenties“ (zlatá, fantastická dvacátá léta; zlaté, fantastické „dvacítky“). Právě s tímto desetiletím pracují také různé umělecké počiny, například filmové: Our Dancing Daughters (1928), Někdo to rád horké (1959), Vražda na Broadway (1989), Chicago (2002), Umělec (2011), Půlnoc v Paříži (2011) nebo Velký Gatsby (2013, filmová adaptace stejnojmenného románu Francise Scotta Fitzgeralda z roku 1925). Jak je patrné, tvůrci toužili zachytit neopakovatelnou atmosféru dvacátých let už v jejich samotném průběhu, stejně tak o několik desítek let později.

Ne vždy je ale na film čas. Jak tedy shrnout dvacátá léta v kostce? Svět se zotavuje po první světové válce. Skromnější občané jsou vděční, že mají k dispozici dostatek potravin, hygienických potřeb a ošacení. Zámožnější se baví v kavárnách, šansonech a barech. Kouří, popíjejí, tančí. Frčí zejména jazzová hudba, charleston a foxtrot. Ženy ovlivněné někdejší módní ikonou Coco Chanel preferují chlapecké účesy. V módě jsou velmi štíhlé až bezpohlavní postavy a sukně do půli lýtek. U určité množiny lidí nadšení z konce války vyvolává až extrémní společenskou uvolněnost a rozjívenost, která se pohybuje daleko za hranicemi vkusu předválečné morálky. Tento jev živě koluje zejména ve Spojených státech amerických nebo ve Francii; v československém prostředí se zlehka dotkne jen nejelitnější smetánky.

undefinedPřesuňme se nyní k tehdejšímu československému hospodářství. Za nepsanou záruku ekonomické stability zprvu platil Alois Rašín, jeden z mužů 28. října. V zájmu měnové reformy dal v době od 26. února do 9. března 1919 zavřít státní hranice a okolkovat všechno oběživo, které se na území Československa nacházelo. Rašínova měnová reforma si kladla za cíl zlikvidovat inflační peníze, vytvořit novou československou měnu (koruna československá vznikla v dubnu 1919) a aktivně zvyšovat její kupní sílu. Rašín se také snažil vytvořit podmínky pro zavedení zlatého standardu. Započala se lidová sbírka zlatého pokladu; lidé nosili ryzí zlato a zlaté mince, zlaté medaile a další cennosti.

Situace vypadala víc než růžově, jenže rozmach byl v roce 1921 náhle utlumen. Mnoho lidí ztrácelo zaměstnání a stav se další dva roky stále zhoršoval. Podle někdejších Rašínových oponentů i některých dnešních historiků a ekonomů za to částečně mohla právě jeho deflační politika. (Za ni ostatně zaplatil životem, 5. ledna 1923 byl zastřelen.) Československé hospodářství se znovu postavilo na nohy na přelomu let 1923 a 1924. Během druhé poloviny dvacátých let – pouze s drobnějšími výkyvy v roce 1926 – pak byly nezaměstnanost a finanční a potravinový nedostatek v podstatě vymýceny. Stát si mohl dovolit významnější investice: Například se hojně razily investiční zlaté dukáty se svatým Václavem.

Hlad sice nebyl, ale neznamená to, že by si luxus ve formě investičních dukátů nebo zlatých šperků mohl dovolit každý. Naopak, zlato zůstávalo výsadou horní společenské vrstvy. Rozdíly mezi majetnými a méně movitými byly v tomto období propastné: Zámožní si najímali služky (viz prvorepublikové filmy a dobové romány pro ženy nebo periodika) a nezřídka jimi citově manipulovali nebo je finančně odírali. Tento jev, jak pamětníci vzpomenou, karikovala a následně zneužila socialistická – kulturní i jiná – propaganda.

Michaela Kašičková