Hurá! Dne 8. května tohoto roku jsme si připomněli sedmdesát let od konce druhé světové války v Evropě. K úlevě od válečného utrpení se schylovalo dlouhé měsíce, ale vyděšený svět se bál říct to nahlas. Přelom dubna a května už značil konec války neoddiskutovatelně – 30. dubna 1945 z Německa zbývají střípky, bojuje se o každý dům. Hitler a Eva Braunová, kteří se předchozí den vzali, páchají sebevraždu. Hitler si smrt pojistil, rozkousnutí ampulky kyanidu zkombinoval stisknutím spouště pistole (Walther PPK), Braunova „pouze“ polkla kyanid. Jak zaznělo v první větě, týden na to Německo oficiálně kapitulovalo.

Německé břemeno

Evropa jásala. Ale vyhráno nebylo. Pohled na to, co nacismus natropil, byl žalostný. Alfred Jodl, poradce Adolfa Hitlera, žádá při kapitulaci o shovívavost vůči Němcům. Jemu osobně to není nic platné. Následující rok jej – zdaleka ne jako jediného – norimberský tribunál odsoudí za válečné zločiny k trestu smrti. Přeživší politici a řadoví občané nesou na zádech těžké břemeno; jednak zotavit se po válce, jednak revanšovat se protivníkům.

Mělo se Německo k finanční kompenzaci? Jak uvádí Stanislav Motl ve své knize Kam zmizel zlatý poklad české republiky, bezprostředně po skončení války československý delegát předložil dokument, podle něhož bylo během okupace z naší země násilně odvezeno 176 572 kusů dukátů, hlavně jubilejních svatováclavských, 15 082 350 kusů zlatých korun, 151 620 kusů říšských zlatých marek a další zlaté mince z různých zemí. Tripartitní komise rozhodla, že dostaneme zpátky 24,5 tuny měnového zlata. V oficiální žádosti jsme ovšem požadovali více než 45 tun zlata. Nejdřív bylo odškodněno Holandsko, poté Rakousko, Itálie, Lucembursko a Řecko. Kompenzace – a to jen záložní – jsme se dočkali až poté. V jakém rozsahu? Citujme z Motla: „Stručně řečeno – z více než 90 tun zlata, které mělo v roce 1938 Československo uloženo v bankovních sejfech u nás i v zahraničí, se nám vrátilo pouhých 6 tun.“

undefined

Obr. 1: Prsten nalezený při vykopávkách v místě koncentračního tábora (zdroj: dailymail.co.uk)

Švýcarsko za vodou

Švýcarsko díky své neutralitě získalo nálepku země přátelské k uprchlíkům. V předválečné době si do švýcarských bank uložily úspory desetitisíce lidí, kteří předpokládali, že ať se v následujících letech bude dít cokoliv, jejich peníze tam zůstanou bez újmy. Mnozí z nich válku nepřežili. Když se pak jejich příbuzní dožadovali získání tohoto majetku, nebyli v bankách přijímáni vřele. Podmínkou bylo získat úmrtní list majitele účtu. Lidem umírajícím v koncentračních táborech ale pochopitelně žádné úmrtní listy vystavovány nebyly. Podařilo-li se pozůstalým, třeba i na černém trhu, úmrtní list získat, chtěly banky doložit, že je žádající jediným oprávněným dědicem a žijícím příbuzným. To byl v tak rozháraném světě nadlidský úkol a jen málo lidí získalo svůj majetek nazpět. Vedle toho je dnes evidentní, že „neutrální“ Švýcarsko sloužilo nacistickému Německu i jako směnárna zlata za devizy.

undefined

Obr. 2: Švýcarské zlato (zdroj wikipedia.org)

Vyděržaj, pioněr!

Studená válka byl stav politického napětí mezi komunistickými státy a západními státy, zejména Spojenými státy americkými a jejich spojenci. Konflikt začal asi dva roky po skončení války a trval až do zániku Sovětského svazu roku 1991. Navzdory dílčím konfliktům nikdy nepřerostl ve válečné střetnutí.

Československo bylo ovládáno Sovětským svazem (Na věčné časy a nikdy jinak!), takže jsme si mohli o švýcarských zlatých hodinkách nebo čokoládách, francouzských sýrech a vínech, německých autech, natož o britské nebo americké hudbě nechat jen zdát. A stejně, komunistická kulturní propaganda by nás případných zahraničních manýrů zbavila raz dva. Jasná a šťastná jiskra má mít přece zdravé myšlenky očištěné od imperialistických výdobytků, což? Ale pioněr vyděržal a už pětadvacet let může na ruce nosit ty parádní zlaté hodinky ze Švýcarska i on.

Michaela Kašičková