Sůl bývala kdysi tak vzácná – zejména pro národy žijící daleko od moře – že se používala jako platidlo. Ještě římští vojáci dostávali žold ve formě soli. Zde hledejme původ anglického slova plat, „salary“ (z latinského sůl, „salt“). Postupem času přestala být sůl nedostatkovým zbožím a ztrácela na exkluzivitě, zato sloužila víc než dobře. Egyptští lékaři ji používali k vysoušení rány, jako součást mastí nebo k zastavení krvácení. Fungovala i při mumifikaci zemřelých. Ve Starém Řecku byla využívána po smíchání s vodou a citronem na vyvolání zvracení. K čištění vředů se zase doporučovala směs soli a medu. Ve středověku našla sůl uplatnění na obklady proti bolesti. V 18. století se podávala vyčerpaným, malátným a přecitlivělým pacientům. I přes moderní medicínské produkty se dodnes používá inhalace mořské vody při nemocech dýchacích cest.

undefined

Obr. 1: Mořská sůl

A jak je to s historií soli v Českých zemích? Dovážela se k nám z Polska z dolu Wieliczka. Rudolf II. v roce 1583 povolil městečku solný sklad. Solidně nás zásobovala i německá Žitava, kde byl ke skladování soli postaven roku 1511 proslulý Salzhaus. Se solí se postupem času nemuselo vůbec šetřit a používala se i ke skladování a konzervaci potravin. Spotřeba neklesla ani tehdy, když jsme v 19. století začali potraviny skladovat v ledničkách. Trvanlivostí a možnostmi výdělku se sůl skutečně blížila spíš ke zlatu než ke koření a potravinám.

undefined

Obr. 2: Solný důl Wieliczka v Polsku

Bílé zlato nám i dnes chutná. Dává se do všeho. Navíc šikovně maskuje kulinářské trapasy. Jídlo je nějaké mdlé, nebo jsme ho „zabili“ něčím, co tam tak úplně nepatřilo. Co s tím? Odpověď zní: Sůl! Hodně soli. Pohlreich by z toho měl infarkt, ale takový je bohužel tradiční postup některých českých domácností.

Jestli určitý podíl na likviditě soli měla umělecká zpracování rčení „sůl nad zlato“, můžeme jen dohadovat. Každopádně lidová slovesnost, umění a literatura jsou odrazem toho, že v jazykovém obrazu světa jde o ustálenou a verifikovanou konotaci. Určitě znáte pohádku Byl jednou jeden král (1954 – Jan Werich, Vlasta Burian a Irena Kačírková). O něco méně populární je Sůl nad zlato (1982 – Karol Machata, Josef Kroner, Libuše Šafránková), která – stejně jako o téměř tři desetiletí starší předchůdkyně – za literární předlohu použila Sůl nad zlato Boženy Němcové (1820–1862). Stojí také za zmínku, že poněkud odlišnou verzi této pohádky znají Slováci z pera Pavola Dobšinského (1828–1885).

Ponaučení literárních děl a jejich filmových adaptací je shodné – zatímco bez zlata a drahých kamenů člověk žít může lehce, tak bez soli těžko. Nalezneme i hlubší etické ponaučení zakódované v symbolech. Čistý cit a spokojený život (sůl) je mnohem důležitějších než zlatý kov a drahé kamení.

Symbolické i konkrétní vyznění této rady je platné i dnes. Sůl je pro lidský organismus potřebná. Nezbytná je také v medicíně a lázeňské péči. Ale její obsah v některých průmyslových potravinách je skutečně alarmující. Jak říkají Petr Havlíček a Kateřina Cajthamlová: „Sůl nad zlato? Při hubnutí naopak!“ A kdo solí extrémně, nejen že nezhubne, ale ještě si koleduje o infarkt. A tentokrát ne hyperbolicky jako ve třetím odstavci u Pohlreicha, ale doopravdy.

Michaela Kašičková