USA na počátku 20.století

Když padnou pojmy „Spojené státy americké“ a „zlato“, lidé spontánně vyhrknou „zlatá horečka!“. Americké zlaté horečky byly odnepaměti opředené legendami. V Encyklopedii Zeměpis světa (v anglickém originálu Encyclopedia of World Geography) se uvádí: „Zásluhou hollywoodských filmů evokuje výraz zlatá horečka představu drsných vousatých zlatokopů, kteří se plahočí přes horské průsmyky a sněhovými pláněmi severu, rýžují zlato v ledových aljašských řekách, hladovějí v osamělých chatrčích, ale také utrácejí své vydělané peníze v ,saloonech´ narychlo postavených primitivních dřevěných měst. Ve skutečnosti zlaté horečky probíhaly podle stejného scénáře po celém světě.“

Před první světovou válkou sice hollywoodské trháky o zlatých horečkách ještě nevznikaly, umělcům se ale už tehdy dařilo téma ztvárnit působivě. Vzpomeňme třeba na literární práce Jacka Londona (The Call of the Wild, česky Volání divočiny, 1903; White Fang, česky Bílý tesák, 1906). Vedle všeobecného – mnohdy až manického – velebení Ameriky (roku 1904 prezident Theodor Roosevelt prohlásil západní polokouli za sféru vlivu Spojených států amerických) byla možná právě tato beletristická díla mámením, jež vábilo lidi různých národností, aby šli do Ameriky hledat zlato i na počátku 20. století. Jak ale vysvětluje zmíněná publikace, zlatokopecké snahy byly veskrze marné: „Do roku 1900 bylo ročně vytěženo zlato v hodnotě 22 milionů dolarů, ovšem za cenu velkých obětí. Zlatokopů, kteří skutečně zbohatli, bylo málo a již v roce 1911 začala těžba zlata upadat.“

Některé imigranty, rekrutující se zejména z občanů Polska a Československa, do Ameriky zase hnala vidina „amerického snu“ a proslulého – částečně vybájeného – blahobytu. Neobdělávaná americká půda nabízela přistěhovalcům práci celé 18. století. Tendence pokračovaly i na počátku nového století a vrcholu dosáhly v roce 1907, kdy přes třináct tisíc Čechů vstoupilo do přístavů na východním pobřeží. Některé uprchlíky ovšem záhy přestala uspokojovat řehole v zemědělství. Nechtěli se živit „podřadnými pracemi“; chtěli ovládnout jazyk, splynout s okolím, snažili se osvojit si mnoho z americké kultury a mentality. Američanům to nebylo vhod. Nestáli o konkurenci a příčila se jim představa, že by cizopasníci zabrali jejich pohodlná pracovní místečka. Rozmrzelost dávali imigrantům najevo jak při žádostech o zaměstnání a později v pracovním procesu, tak v běžných sociálních kontaktech. Kariéra Antonína Čermáka, (též Tony Cermak, 1877–1933), politika českého původu, jenž se stal starostou Chicaga, je tedy výjimkou potvrzující pravidlo. (Do Států se Čermák navíc stěhoval už jako roční dítě.)

Utrpení imigrantů, kteří se dokonce často stávali oběťmi organizovaného zločinu, ostře kontrastuje s celkovou situací Spojených států amerických na počátku 20. století. Amerika se bleskově přetvářela ve světovou velmoc zejména poté, co Theodor Roosevelt zavedl progresivní reformy. Zamezil drancování nerostného bohatství, nechal schválit antimonopolní zákony, pozitivně přispíval do oblastí dopravy, zdravotnictví nebo ekologie. Kromě toho se, jak bylo naznačeno ve druhém odstavci, soustavně snažil prosazovat vliv Ameriky v přilehlých i odlehlejších státech. Zejména poslední jmenovanou ambici přijal jeho následovník William Howard Taft. Nařídil dolarovou diplomacii, která byla praktikována ve vztahu k některým karibským státům a zemím Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie. S nástupem Woodrowa Wilsona do Bílého domu v roce 1913 se ale od diplomacie upustilo z důvodu nesmyslně fixní vazby mezi federální vládou a soukromým kapitálem.

Michaela Kašičková