undefined„Zlatá horečka stoupá! V jackpotu Sportky na Vás čeká...“ Tento reklamní slogan se do paměti nevryl jen tomu, kdo doma nemá televizi. Spojení „zlatá horečka“ je už notoricky známé a v různých persvazivních – mluvených i psaných – dokumentech se vyskytuje tak často, že se ze stylové roviny aktualizace rychle přesunulo do archivace, čímž ztratilo na naléhavosti a atraktivitě. Svou funkci ale jen tak plnit nepřestane.

Pojďme se podívat na to, co se zlatou horečkou rozumělo původně. Zlatá horečka je termín definující cesty zlatokopů do míst, kde se předpokládal objev většího množství zlatého kovu. Současně se tak zpravidla označuje i touha po bohatství, která byla motivem k uskutečnění těchto cest. Ty probíhaly zejména v 19. století a hlavním místem děje byly různé oblasti Ameriky. Nadšenci neváhali „zahodit“ sociální a rodinné jistoty, obětovali dosavadní život – a naprostá většina z nich marně. Zisky se vyrovnávaly ztrátám. Ještě častější však bylo, že zisky nedokázaly ztráty ani zdaleka pokrýt. Mnoho lidí dokonce v honbě za zlatem položilo život.

Za nejslavnější jsou považovány horečky v Severní Karolíně (1803), v Kalifornii (1848) a na řece Klondike u dnešního města Dawson City v kanadském teritoriu Yukon (1896). Poslední jmenovaná se rozsahem, počtem zainteresovaných, okolnostmi a celkovým průběhem staví na první místo. Jako důkaz může posloužit široká škála uměleckého ztvárnění této události. Látku zpracoval třeba Jack London (Bílý tesák, Volání divočiny) nebo Charlie Chaplin (Zlaté opojení). Vzpomenout můžeme i na Nohavicův písňový text, ve kterém se praví, že „přišli noví mladí a ti tu řádí jak na Klondiku“.

Klondike byla oblast od okolního světa izolovaná, zpráva o bohatých nalezištích se do Spojených států amerických proto dostala až na sklonku roku 1868. Dne 14. února 1897 přijeli první – nijak zvlášť početní – zlatokopové do přístavu v Seattlu. Na parník, jenž připlul o několik dní později do San Franciska, už čekalo několik tisíc zájemců. Zpráva o tuně zlata na jeho palubě se začala šířit do celého světa. Téměř sto tisíc lidí se vydalo na cestu do Klondiku a zhruba polovině se podařilo dorazit do Dawson City. Zlato nakonec našly jen asi čtyři tisíce lidí. Pouze několik z nich ale nalezlo takové množství zlata, které dovedlo zajistit život v blahobytu.

undefinedPravidla pro zúčastněné byla poměrně striktní. Každý musel mít s sebou speciální nástroje na rýžování zlata a určité množství zásob nutných k přežití nečasu v kanadské divočině. Povinnou výbavu tvořilo 200 liber slaniny, stejné množství kukuřičné mouky, čtyřnásobek pšeničné mouky, dále pak přesně stanovené množství cukru, fazolí, rýže, kávy a kondenzovaného mléka.

Zlato se na Klondiku rýžovalo na štěrku v korytech řek nebo na písčinách. Při ručním rýžování se nabrala směs štěrku a písku do kovové pánve a pomocí proudu vody se z ní za stálého kroužení pánví odplavovaly lehčí částice. Identický princip se používal při rýžování zlata v masivních bednách opatřených příčkami na zpomalení pohybu částeček zlata, do kterých se lopatami přidávala rýžovaná směs.

Období zlaté horečky dávno odvál čas. Dawson City ale ze vzpomínek těží dodnes. Vedoucí orgány města důsledně pečují o stavby vystavěné v období zlaté horečky. Také návrhy nových budov respektují někdejší architektonickou normu. Jistě nepřekvapí informace o tom, že město živí hlavně turistický ruch.

Michaela Kašičková