undefined„Jít a hledat Eldorádo…“ Podle písňového textu, který interpretuje Waldemar Matuška, je Eldorádo „zbavené vší bídy člověčí“. Kdo by o něčem takovém nesnil, že? Jenže kde ono místo hledat, když v písni zaznívá jen neurčité lokální určení: „V dálných dálkách zámoří ční prý zlaté pohoří.“ Počkat - prý…? Takže ne doopravdy? Přesně tak. Eldorádo najdete leda v lidské fantazii.

El Dorado, ze španělského zlatý nebo pozlacený, původně byla přezdívka bájného jihoamerického panovníka. Později – a tento význam je dnes nepoměrně známější – se tak začalo přezdívat jeho město u rovněž smyšleného jezera Parime. Podle legend ze sebe tamní indiánští náčelníci smývali zlatý prach, jímž byli rituálně posypáni. Akt měl symbolizovat enormní výskyt zlata v okolí – bylo ho tolik, že se mohl vyhazovat do větru. Pověst vzbuzovala zejména v Evropě zájem celé 16. a 17. století a mnoho cestovatelů se oblast pokoušelo najít. Teorie, kde hledat, se lišily. Třeba španělský dobrodruh a dobyvatel Francisco Orellana sebevědomě prohlašoval, že bezpečně ví, že El Dorado se nachází mezi Orinokem a Amazonkou, načež se s bratrem Francisca Pizzarra v roce 1541 vypravil z Quita, aby svá slova potvrdil. Jejich posádka čelila těžkým existenčním problémům, potraviny si opatřovali olupováním domorodců. Cesta přinesla významné cestovatelské a současně zeměpisné objevy – ale El Dorado pochopitelně nalezeno nebylo.

undefined

Nekonečnou horu nadšenců na cestách za El Doradem zkrátka po staletí likvidovaly neúspěchy, deziluze, strasti, bída, fyzické i mentální vyčerpání a šípy indiánů. V 18. století nadšení razantně ochladlo a na počátku 19. století v existenci zlatého města El Dorada věřilo už jen pár jedinců s nezlomnými ideály a velmi bujnou fantazií.

Pojem tematizuje filmová kultura. Vzpomeňme třeba na americký western El Dorado z roku 1966. Logicky ještě mnohem dříve téma vstoupilo do světa literatury. Známé je třeba Voltairovo (1694–1778) pojetí, které předeslal v novele Candide, čili optimismus (Candide, ou L´Optomisme, 1759). Jde de facto o satirickou reakci na Leibnizovo (1646–1716) učení o ideálním světě. Téma na malé ploše – zároveň hluboce – dále ztvárnil Edgar Allan Poe (1809–1849) v jedné ze svých posledních básní Eldorado (1849), za jejíž český překlad vděčíme Vítězslavu Nezvalovi.

Jméno El Dorado prošlo postupem času jazykovým vývojem zvaným apelativizace proprií, při němž se z vlastního jména stává obecné a zpravidla tím rozšiřuje svůj význam. Kromě počeštěného Eldoráda, jež stále nese význam bájného zlatého města, se dnes používá i eldorado/eldorádo, které označuje vysněné cíle, materiální bohatství nebo také vnitřní bohatství. S těmito myšlenkami pracují duchovní učitelé ve snaze vzbudit v klientech pocit, že největší poklady skrývá naše nitro.

Vedle principu kultury „namaste“ funguje pojem eldorádo/Eldorádo/Eldorado jako velmi dobrá reklama, respektive značka, která si vystačí bez dalších komentářů a sloganů. Stačí si slovo zadat do vyhledávače a zjistíme, že se tak jmenuje hudební skupina, internetový časopis, také několik volnočasových organizací nebo mateřských školek (v Eldorádu je přece podle Matušky „láska, mír a bezpečí“.)

Michaela Kašičková