Informace o krytí bankovek zlatem byla součástí textu na bankovkách už za Rakousko-Uherska. Neznamenalo to ale, že by se bankovky daly u centrální banky volně směnit za zlato. Šlo o směnitelnost v rámci standardu zlaté devizy; rakousko-uherské bankovky bylo možné směnit za zahraniční bankovky volně konvertibilní za zlato, jimiž byly na začátku 20. století třeba britské libry nebo americké dolary. Klienti – mnohdy ale i státní úředníci a pracovníci bank – měli ovšem častokrát nekompletní povědomí o tom, jaké operace lze s bankovkami, mincemi a zlatem provádět. Situaci jistě komplikovala koncentrace mnoha jazyků a s tím spojená mnohovrstevnatá jazyková bariéra. Jasně formulovaný řád byl nastolen za první republiky.

Koruna československá vznikla sice v dubnu 1919, ale úředně se stala zlatou měnou až na základě opatření ze 7. listopadu 1929 o konečné úpravě československé měny. Národní banka československá – ta mimochodem vznikla 1. dubna 1926, přičemž od roku 1920 se chystalo její založení – tak mohla směňovat bankovky za zlato nebo devizy. Jedna koruna československá se rovnala 0,04458 gramům, tedy 44,58 miligramům ryzího zlata. Směnit šlo také bankovky za valuty; Česká národní banka uvádí, že například 33,75 korun se tehdy rovnalo 1 americkému dolaru.

Minimální objem transakce byl stanoven na 12 kg zlata, v případě protichůdné operace muselo jít o odpovídající finanční protihodnotu. Průběh zvyšování podílu krytí bankovek zlatem a hodnotnými devizami byl od roku 1929 urychlen (25 % pro rok 1929, 30 % pro příští rok a celých 35 % pro rok 1935 a následující léta). Paralelně byla zrušena centrální devizová regulace, které ale byla obnovena již v roce 1931.

Odkud se vzalo měnové zlato a kolik ho bylo?

Československo získalo své měnové zlato díky celonárodní sbírce. S iniciativou na uspořádání sbírky přišel už roku 1919 tehdejší ministr financí Alois Rašín, inspirací mu přitom byla sbírka na postavení Národního divadla z poloviny 19. století. Stanislav Motl ve své knize “Kam zmizel zlatý poklad republiky” uvádí, že během prvních měsíců sbírky se vybralo například přes 94 500 zlatých mincí a medailí.

Kromě sbírky získavala československá vláda rezervy prostřednictvím půjček. Podle zákona č.88 z roku 1919 byla vláda zmocněna vypsat 4 % půjčku ve zlatě a valutách. Jinými slovy, lidé půjčili státu své zlato respektive cizí bankovky a stát jim pak svůj dluh splácel v československých korunách. V pozdějších letech pak stát pokračoval v navyšování zlatých rezerv díky zahraničnímu obchodu.

Jaký byl výsledek sbírek a státních půjček? V roce 1919 vlastnilo československo přes 12 tun zlata, které bylo převedeno z Rakousko-Uherské banky. V roce 1926 měla Národní banka k dispozici přibližně 40 tun měnového zlata. Stav zlatých rezerv k roku 1938 činil přes 90 tun.

undefined

Obr. 1: Alois Rašín

Ukradlo Československo zlato Rusům?

Jednou z oblíbených konspiračních teorií, která je šířena v souvislosti s československým zlatým pokladem, je informace, že českoslovenští legionáři ukradli ruský carský poklad a převezli jej do ČSR. Publicistovi Stanislavu Motlovi, který zasvětil řadu let svého života osudům československého zlata, se podařilo v archivech dohledat pravděpodobného původce této konspirační teorie i záznamy o osudech carského zlata.

undefined

Obr. 2: Legionáři strážící vlak se zlatým pokladem

Šiřitelem zmíněné teorie byl Rudolf Lodgman von Auen - v letech 1920 - 1925 poslanec za Německou nacionální stranu (DNP), bojovník za práva německé menšiny v ČSR a politický předchůdce nechvalně známého Konráda Henleina. Lodgman vystoupil v parlamentu s tvrzením, že legionáři vyvezli z Ruska 30 563 pudů zlata (1 pud = 16 kg), tedy něco přes 489 tun zlata.

Jaká byla skutečnost? Legionáři se ruského zlata skutečně zmocnili, když 6. srpna 1918 dobyli Kazaň, kde se nacházela zhruba polovina carského státního pokladu. Svědectví o tom podává například legionář a prvorepublikový spisovatel František Langer ve své knize “Za cizí město”. Při ústupu z Kazaně s sebou legionáři zlatý poklad naložili na vlaky a putovali s ním do Omska, kde jej předali admirálu Alexandru Vasiljeviči Kolčakovi – veliteli černomořského loďstva. Po porážce Kolčaka bolševiky byla ochrana zlata svěřena opět československým legiím. Legie zlato držely až do 22. ledna 1920, kdy s bolševiky podepsali dohodu o výměně zlatého pokladu za bezpečný průjezd do Vladivostoku. Brzy po podepsání dohody bylo zlato odevzdáno irkutským bolševickým oddílům.

undefined

Obr. 3: Irkutští bojovníci

Devalvace

Na začátku roku 1934 se vláda zasadila o devalvaci koruny. Zákonem byl snížen zlatý obsah koruny na 0,03715 gramů, čili 37,15 miligramů ryzího zlata. Toto krytí nebylo možné plnit prostřednictvím deviz. Kurz koruny i přes devalvaci výrazně zpevnil, a to na téměř 24 korun za jeden americký dolar. Příčinou bylo ještě o něco radikálnější snížení zlaté parity amerického dolaru.

Druhá devalvace, způsobená pádem zlatého franku, byla zákonem stanovená v říjnu 1936. Zlatý obsah koruny byl snížen na 0,03121 gramů – 31,21 miligramů – ryzího zlata. Logicky se změnil kurz: Americký dolar se rovnal 28,474 korunám. Československá vláda přejala principy francouzské vlády a nově zacházela s kurzem v rozmezí plus mínus jeden miligram zlata.

Pád zlatého standardu a okupace

Po německé okupaci (14. – 16. března 1939) platila koruna v aktuálně ustanovenému Protektorátu Čechy a Morava až jako druhotná měna vedle říšské marky. Říšskou bankou byl pro korunu stanoven kurz 10 korun za 1 říšskou marku. Včleněním Protektorátu do říšského celního území (1. října 1940) koruna přestala být samostatnou měnou a stala se jen nominálním zlomkem – pouhou desetinou – říšské marky. Další osudy československého platidla, vzdělání, umění a školství, zejména ale národní i základní lidské důstojnosti jsou už notoricky známé. Osudům československého měnového zlata se však budeme dále věnovat.

Michaela Kašičková a Michal Rost