české náušniceŠperk se vyráběl už v pravěku. Početná množina historiků, kunsthistoriků a antropologů se shoduje na tom, že výroba šperku značila ve vývoji pravěkého člověka posun. I ty nejprimitivnější šperkařské výtvory totiž vyžadovaly určitou – s ohledem na tehdejší situaci dosti spletitou – souhru přemýšlení, zručnosti a smyslu pro kombinaci. Šperk zkrátka posunul lidského tvora zase o kousek dál. Prvním materiálem využívaným k výrobě šperku byly samozřejmě přírodniny, později je doplnila nebo nahradila keramika. V době bronzové se začaly zpracovávat cín, měď, olovo, stříbro nebo právě zlato. To stálo na piedestalu zejména v Egyptě; zlaté šperky zdobené drahokamy a polodrahokamy zde byly ukazatelem bohatství a důstojnosti. Frekvence nošení klenotů se pak v různých státech proměňovala na základě momentální ekonomické situace. Popularita materiálů logicky záležela zejména na ceně konkrétních kovů.

Počátek 19. století znamenal převrat – tehdy se se šperky začaly zhotovovat sériově. Hodnota kusů – do té doby zpravidla vyhotovených ručně – tímto klesla a klenoty přestaly být výsadou mocenské elity. V té době Čechy svou klenotnickou výrobou doslova ohromily svět: Jablonec nad Nisou zahájil výrobu proslulé bižuterie. (Mimochodem, vzpomínáte na jabloneckého obchodníka s bižuterií pana Lustiga v podání nezapomenutelného Arnošta Goldflama? Lotrando a Zubejda, 1996) Ve druhé polovině století se už zakládají první odborné klenotnické školy, například právě v Jablonci nebo v Praze.

undefinedTakřka paralelně s českou bižuterií vzkvétá i naše zlatnictví. Vedle oboru zlatník, klenotník a uměleckořemeslné zpracování kovů se zakládají ještě studia, která mají „vychovat“ budoucí rytce nebo pozlacovače. V České republice se nyní koncentruje významné množství škol, které nabízejí tyto obory ukončené buď maturitní zkouškou, nebo výučním listem, přičemž ani na nematuritní obory není snadné se dostat. Poptávka převyšuje nabídku učebních míst a vedení škol proto v zájmu o co nejvyšší kvalitu studentů a budoucích absolventů nezřídka vyžaduje talentové zkoušky. Zvyšování nároků na uchazeče slouží jako doklad toho, že šperkovnictví má úroveň i potenciál. Nutně se nabízí otázka, jak si aktuálně stojí české klenoty na světových příčkách. Odpověď zní: Zejména v posledních pěti letech se o ně zvyšuje zájem. „Šperky od mladých českých designérů jsou originální, mají nápad,“ hodnotí situaci Monika Hanková, která se v oblasti šperkařství pohybuje už mnoho let jako kurátorka výstav a odborná publicistka. Tvrdí, že tuzemská mladá generace po vzoru zahraničních autorů konečně ztrácí stud a využívá komplikovanější techniky, jejichž výsledkem jsou okázalé a originální šperky. Mladí se prý také nebojí zkombinovat dražší kovy, jako jsou zlato a stříbro, s levnějšími materiály. Hanková si momentálně klade za cíl intenzivně podporovat novou generaci českých šperkařů a propagovat jejich dílo za hranicemi jak státu, tak Evropy. Kurátorka ale připouští, že i přes neutuchající elán má skupina sdružená kolem ní před sebou ještě dlouhou cestu.

Na závěr se nelze hořce nezamyslet nad tím, nakolik by situace českého zlatého šperku byla lepší, kdyby v letech 1997 a 1998 tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský nenechal prodat zlato do zahraničí. Historik Vít Smetana – ještě dnes s těžko skrývaným rozhořčením – ve snaze o rekonstrukci Tošovského motivací upozorňuje zejména na fakt, že tehdy byla cena zlata na dlouhodobém minimu. Český zlatý poklad tak nenalezl adekvátní finanční kompenzaci, ale leckdo sarkasticky tvrdí, že jsme si pro příští zlé časy solidně pojistili pomoc někdejších kupců.

Michaela Kašičková