Úloha peněz a zlata ve středověku
Podle antropologicko-historické studie Jacquese Le Goffa Peníze ve středověku je po finanční stránce středověk obdobím jakéhosi propadu. Francouzský historik dokonce tvrdí, že na středověkého člověka, jenž vlastnil peníze, okolí pohlíželo jako na podezřelého. Dále konstatuje, že peníze tehdy byly rozhodně méně důležité než v římské říši (pád říše se v populárně-naučné literatuře datuje k roku 476, proces zániku říše je však komplikovanější a probíhal od 3. do 6. století) a současně méně důležité, než budou v 16. století a ve stoletích následujících. Tato teze je všeobecně přijímaná a ztotožňuje se s ní třeba i Jean Favier, který ve své monografii Zlato a koření: Zrod obchodníka ve středověku připisuje středověkým obchodníkům spíš hmotné statky, cenné zboží, drahé kovy a šperky – a peníze až na dalším místě. To ostatně připouští v úvodních odstavcích své knihy také Le Goff. Podle něj „takoví boháči byli bohatí pozemky, lidmi a mocí stejně jako raženou mincí, ne-li více“.
Historici soustřeďující se na „ekonomický“ výklad dějin se na základní periodizaci středověku vesměs shodnou. První fází je raný středověk (od 4. století do konce 12. století), kdy jsou peníze dlouhou dobu na ústupu a až koncem tohoto období se měna vrací zpátky do života. Ve druhé fázi (od počátku 13. století do konce 15. století) prochází hospodářství významným rozmachem a královská moc se stabilizuje. Zejména díky hlásání církve a aktivitám mendikantů (mniši žebravých řádů) společnost staví peníze na piedestal. Prohlubují se rozdíly mezi bohatými a chudými.
Tolik o penězích, ale jak si ve středověku stálo zlato? Zlato bylo určitou dobu symbolem úspěchu a bohatství. Karel Veliký (742–814) nechal při své korunovaci vyrazit pár zlatých mincí, což mělo oslavovat, že se stal nástupcem římských císařů. Jeho syn Ludvík Pobožný také nechal razit několik mincí, ale opět se jednalo o „pouhou“ oslavu a symboliku, mince do oběhu nebyly puštěny. Zlato poté prožívalo po několik staletí období útlumu. Populární bylo stříbro. Až ve 13. století začali západoevropští panovníci uvažovat o návratu ke zlatému kovu. Na webových stránkách Science World se píše, že při stanovení poměru mezi zlatem a stříbrem se vycházelo z poměru dvanáct ku jedné, který byl uplatňován v antickém Římě. (Jednotlivé státy přitom používaly lehce odlišný kurz.) Zlato se těšilo čím dál větší oblibě zejména v Itálii, Franci nebo Anglii. Důležitým mezníkem je fakt, že roku 1284 byl v Benátkách poprvé vyražen zlatý dukát (ryzost 986/1000 a váha 3,49 gramů).
Ze západní Evropy se v pozdním středověku uskutečňují první zámořské cesty. Tyto cesty naplánuje a podnikne nejdřív Portugalsko a Španělsko, zanedlouho Holandsko a Anglie. Zámořské cesty později nabývají na lukrativnosti právě díky objevům zlata. Mnoho panovníků posléze vysílá své poddané na „zlaté mise“ a doslova honby za zlatem. Dodejme alespoň stručnou poznámku o šperkařství. Šperk sehrál ve středověku významnou roli, trvale byl odrazem majitelovy osobní prestiže. Šperky se vyhotovovaly pomocí komplikovaných technik filigrán a granulace. Oblíbené byly barevné klenoty a zlato se často zdobilo rozmanitými drahokamy a polodrahokamy.
Autor: Michaela Kašičková
Komentáře
Zatím nebyl přidán žádný komentář.
Nový komentář