Chilkoot Trail

Když 17. června roku 1897 vypukla v Severní Americe zlatá horečka, stala se pro tisíce zlatokopů trasa přes Chilkootský průsmyk hlavní přístupovou cestou na naleziště u řeky Klondike. Toto „poslední velké dobrodružství“, jak bývá někdy zlatá horečka na Klondike nazývána, sice už skončilo, ale vydat se ze Skagway po více než sto letech ve šlépějích zlatokopů stále láká lidi z celého světa.

Jedná se o jednu z nejkrásnějších světových túr - čtyř až šestidenní trasa překračuje pobřežní hory v jedné z jejich nejdivočejších oblastí, kde se to v lesích medvědy jen hemží a potoky v létě zaplní táhnoucí lososi.

V kraji zlaté horečky

Východištěm zhruba 50 kilometrů dlouhé túry je městečko Skagway, ležící na konci jednoho z nejdelších aljašských fjordů, v údolí sevřeném strmými pobřežními horami. Díky této extrémní geografii tady neustále silně profukuje, ne náhodou je athabasští indiáni pojmenovali Chignik, v překladu větrné místo.

Při pohledu na těch několik nízkých dřevěných budov, tvořících dnešní Skagway, si nějak nedokážu představit, že tu v době zlaté horečky bydlelo přes 30 tisíc lidí. Neopakovatelnou historii z přelomu let 1897 a 1898 věrně zachycují dobové fotografie v muzeu na konci hlavní třídy.

A že se to tu za dob zlaté horečky hemžilo nejenom zlatokopy, ale také nejrůznějšími podvodníčky, dokazuje i dřevěná bouda s nápisem „Soapy Smith Parlour.“ Soapy Smith patří ve Skagway již mezi legendy – hazardní hráč, později majitel většiny místních hospod a především podvodník, jemuž se jeho nekalá činnost stala osudnou, protože byl nakonec zastřelen v souboji. O jeho fintách, kterým padali za oběť důvěřiví zlatokopové s naditými peněženkami, se vyprávějí neuvěřitelné legendy.

Nezvaná medvědí návštěva

Vlastní Chilkoot Trail začíná v 15 kilometrů vzdálené osadě Dyea, kam se ze Skagway dostanu stopem. Konečně vstupuji do pravého aljašského pralesa, na první pohled ale vypadá docela obyčejně. Úzkou pěšinku posypanou jehličím lemují statné smrky porostlé lišejníky, sem tam z mechu vykukují klobouky hub a podél řeky se zelenají olše. Hřebeny hor halí mraky, ale sluníčko si jimi už začíná pomalu razit cestu.

V mírném svahu nad řekou pod větvemi vysokých smrků stojí tábořiště. Stanuje se na dřevěných platformách, které šetří přírodu a dodávají stanování nebývalý komfort. Spíte na dokonalé rovině a v dešti si nezamažete podlážku od bláta. Jediný problém bývá s ukotvením šňůr, takže výhody plošinek může plně ocenit jen ten, kdo má samonosný stan.

Moji dva jediní sousedé vaří v blízké boudě, která slouží jako kuchyně a nouzový přístřešek. Mezitím, co jsem si ze svých zásob uvařil odpočítaný příděl, hustě se rozpršelo, a tak si po večeři jdu ještě za světla lehnout. Probouzí mě lomcování stanem a vzrušený hlas: "Get up, there was a bear near your tent!" Vzápětí se dozvídám, že zatímco jsem spal, u mého stanu slídil velký černý medvěd, kterého sousedé odvážně zahnali hlasitým zpěvem.

Canyon City

Po celonočním dešti je les nasáklý jak houba, z konců visících mechů a lišejníků padají v pravidelných intervalech na můj stan velké kapky a voda stéká i po obrovských listech ostnatého keře všehojovce hrozivého, kterému tady nikdo neřekne jinak, než „hiker’s nightmare.“ Černou můrou je pro mne ovšem spíš představa, že mě v tomto počasí čeká celodenní pochod. Kolem desáté déšť konečně na chvilku polevuje, čehož využívám a vyrážím směrem k horám.

Cesta vede doposud většinou podél řeky Taya, stoupání je tedy mírné a docela příjemné. Kolem poledne se objevuje srub a cedule u stezky upozorňuje, že se nacházím u pověstného Canyon City. Za zlaté horečky zde byl začátek nákladní lanovky přes Chilkoot Pass a nacházelo se zde stanové město.

Přestože 13 km dlouhá lanovka vzala práci mnoha indiánským nosičům, chudí zlatokopové většinou neměli 7,5 centu za libru vyvezeného nákladu a museli tak dál na zádech vynášet svůj majetek do Chilkootského sedla. Po více, než sto letech však minulost pohltil vzrostlý les, uprostřed něhož leží osamoceně už jen zrezivělý kotel parního stroje.

Po zlatých schodech

K večeru přicházím na tábořiště zvané Sheep Camp. Stejně jako kdysi v době zlaté horečky, je i dnes poslední základnou před zdoláním pověstných „zlatých schodů.“ V táboře plném pestrobarevných stanů se mi podaří obsadit jedno z posledních dobrých míst.

Večer mezi nás přichází z nedaleké stanice ranger a kromě podrobných informací o zítřejší trase přináší radostnou zprávu, že na zítřek hlásí místní meteorologové zlepšení počasí. Nálada v táboře se tím citelně zlepšuje a všichni se těší na další den.

Navzdory optimistické předpovědi si počasí postavilo hlavu a ráno se opět probouzím do mírného deště. Během stoupání k sedlu les postupně řídne, husté smrčky jsou čím dál nižší a ani ne po hodince se cesta vyhoupne nad hranici lesa. V tu chvíli se definitivně protrhávají mraky a sluneční paprsky ozařují ledovce nad údolím. Za další hodinu se přede mnou objevuje kamenná hřebenová pyramida – konečně Chilkoot Pass!

Chilkoot Pass

Chilkootký průsmyk, 1127 m vysoký, býval nejtěžší zkouškou na dlouhé cestě ze Seattle do Dawsonu. Každý musel do sedla dopravit tunu osobního materiálu a jídla na jeden rok pobytu v kanadské divočině, jinak ho kanadská policie nepustila přes hranice. Náklad měl být zárukou, že prospektoři nezahynou hlady, zimou a vyčerpáním.

Málokdo ze zlatokopů si mohl dovolit zaplatit koňské potahy a zvolit snadnější cestu přes White Pass, proto to většině z nich trvalo ve sněhových závějích tři měsíce, než postupně na svých bedrech vynosili své věci do obávaných Golden Steps. Tak se nazýval poslední a nejprudší úsek před vlastním sedlem. Od honby za zlatem neodradilo dobrodruhy ani strádání v příšerných klimatických podmínkách, nebezpečí lavin či neskutečná fyzická dřina.

Překonáním sedla ale dobrodružství zdaleka nekončilo. Na druhé straně hor to bylo ještě dobrých 25 kilometrů k břehům Benettova jezera, kde musel každý pokácet stromy a z nich zbudovat plavidlo. Krátce po vypuknutí zlaté horečky, na jaře roku 1898, se s pukajícími ledy vydala po proudu Yukonu nejpodivnější flotila historie. Začal závod o to, kdo bude v Dawsonu první u nejlepších claimů.

Výstup po „zlatých schodech“ ale není tak hrozný, jak bývá popisováno – ostatně, na rozdíl od zlatokopů, kteří sedlo zdolávali v zimě, se nemusím bořit ve sněhu. Na vrcholu hřebene vede cesta skrz úzkou štěrbinu, za níž se již ve větru třepotá bíločervená vlajka se symbolem javorového listu.

Na kanadské straně hor

Americko-kanadskou hranici ale zdobí jen malý nouzový přístřešek, pokračuji tedy dál a sestupuji sutí k jezeru Crater Lake. Deštný prales vystřídala suchá krajina s ojedinělými porosty nízkých smrků, mezi nimiž se lesknou hladiny několika jezer a v dálce vyplňuje horizont hradba skalnatých hor pokrytých zbytky sněhu.

Cesta k Lindemannovu jezeru vede skoro pořád z kopce a dostává se opět do lesa, který ale vypadá úplně jinak než na vlhké oceánské straně hor. Tvoří jej asi 15 metrů vysoké smrky a borovice a díky suchému klimatu zde nenajdeme skoro žádný podrost.

Historické fotografie, umístěné v malém muzeu na kraji tábořiště u Lindemannova jezera nemohou sice technicky soutěžit s dnešními snímky, o to více však vypovídají o neskutečné dřině a strádání, které dobrovolně podstupovaly tisíce zlatokopů kvůli vidině zlatého kovu.

Když k večeru vystoupám na nedaleký zaoblený vrcholek, objevuje se přede mnou cíl cesty: Benettovo jezero, zaklíněné mezi skalami, s věží dřevěného kostelíka v popředí. Les, vykácený před sto lety na stavbu lodí, už dávno zarostl, a tak poslední připomínkou zlaté horečky jsou ztrouchnivělé kůly mola, které vykukují z modré vody jezera.

Text a foto: Jan Hocek

Fotograf, cestovatel a spolumajitel cestovní kanceláře Inspira. Je autorem knih Nejhezčí túry světa a Nejhezčí místa světa. Jeho práce jej postupně zavedla na všechny kontinenty a zatím do přibližně sedmdesáti zemí světa. V poslední době se v rámci projektu Polární cesty intenzivně věnuje poznávání polárních regionů, které představují jedny z posledních skutečných divočin světa. Pro náročné klienty připravuje cesty na míru s aktivním a poznávacím programem VIP Holiday.

Jeho fotografie získala v r. 2008 hlavní cenu v prestižní soutěži „Štíty Viléma Heckela“. Své fotografie a články uveřejňuje v předních českých časopisech (např. National Geographic, Geo, Koktejl, Outdoor, Travelfocus, ZEN, Skimagazin, aj.) a pravidelně přispívá v cestovatelské rubrice na nejčtenějším online serveru Idnes.cz.