Zlato inkůJak víme (nejen) z učebnic dějepisu, kolonizace znamená rozšiřování určitého národa za území vlastních hranic. Využívají se k tomu zejména neosídlené nebo jen řídce osídlené prostory. Příčinou je zpravidla přelidnění, s tím spjaté hledání a dobývání nové zemědělské půdy, zlepšení vlastní ekonomiky, navazování obchodních styků a zvýšení celkového statusu. Někdy může být hlavní motivací panovníkova touha realizovat se jako dobyvatel. V rozsahu světové historie je nejznámější kolonizace Ameriky, která probíhala poměrně komplikovaně, z různých směrů a v několika fázích.

Kolonizace Severní Ameriky se započala v 16. století a trvala do 19. století, kdy byla obsazena poslední místa patřící domorodým obyvatelům, Indiánům. V kolonizaci Severní Ameriky se angažovali zejména Španělé, dále Angličané, Francouzi a Nizozemci. Menší podíl měli Rusové a Švédové. Počátkem kolonizace Jižní Ameriky bylo objevení nového kontinentu Kryštofem Kolumbem (1451–1506) dne 12. října 1492, konec datujeme opět do 19. století, kdy zde vznikly formálně nezávislé státy. Oblasti Jižní Ameriky osídlovali zejména Španělé a Portugalci, poněkud méně intenzivně pak Nizozemci a Francouzi.

V období kolonizace docházelo ke kontaktu mezi obyvateli různých zemí, kombinovala se jazyková, kulturní, hospodářská a finanční specifika jednotlivých států. V souvislosti s tím docházelo k rostoucímu výskytu hotových peněz v podobě různých měn. Pro zjednodušení procesu mezinárodního obchodu byly peníze nezřídka nahrazovány směnkami, dluhopisy nebo právě zlatnickými výrobky.

Španělská zlatá minceZlato bylo podstatné i z jiného důvodu; v prvním odstavci jsme nabídli výčet motivací ke kolonizaci, ale ani ten nebyl úplný a konečný. Co tedy bylo nezřídka primárním hnacím motorem pro okupování jiných států? Odpověď nabízí francouzský historik Jacques Le Goff ve své monografii Peníze ve středověku: „Je známo, že Kryštof Kolumbus při své takřka mystické vizi eldoráda – pro něho indického a ve skutečnosti amerického – měl před očima kromě jiného a možná především zaslíbenou zemi, která by ukojila hlad křesťanstva po zlatě. Tento zásadní požadavek kapitalismu však byl fakticky splněn teprve po objevení Ameriky a po pravidelném hromadném přísunu zlata a stříbra do Evropy, jejichž distribuci po Evropě řídila v 16. století Casa de Constractión v Seville.“

V průběhu 16. století se právě Španělsko stalo přední velmocí. Díky přílivu drahých kovů a zejména zlata snadno dovedlo financovat armádu a námořnictvo, což upevňovalo jeho mimořádně vysoké postavení. V této době zažívá stát rozkvět v oblasti hospodářství, umění a kultury. Proto se 16. a 17. století právem označuje za španělský zlatý věk.

Závěrem je třeba říct, že kolonizace, elita prvních humanistů a církev měly nezpochybnitelný podíl na tom, že lidé začali vnímat mince a bankovky jinak. Peníze podle Le Goffa pomalu znovu získávaly na vážnosti a na sklonku středověku přestaly být „proklínány a zatracovány“. Historik ale připomíná, že se peníze ani v samém závěru středověku stále „nevymanily z područí globálního hodnotového systému náboženství ani křesťanské společnosti“. Jak už bylo výše naznačeno, revoluce v oblasti smýšlení o penězích proběhla až v 16. a 17. století.

Autor: Michaela Kašičková