„Drahý kov jemně žluté barvy s vysokým leskem. Má chemickou značku Au (aurum), tvrdost 2,5 podle Mohsovy stupnice, měrnou hmotnost 19,3 g/cm3 a bod tání 1063 stupňů Celsia. Je velmi kujné, tažné a dá se vytepat na folii o síle 0,0001 mm. Je stálé na vzduchu, ve vodě i za zvýšené teploty. Rozpouští se pouze ve rtuti, v kapalinách vyvíjejících chlor (v lučavce královské) a v roztoku kyanidu sodného a draselného.“ Takovou definici najdeme v Rukověti starožitníka a sběratele Zdeňka Knápka.

Zlato

Učebnice chemie vesměs přicházejí s identickým výkladem. Ale co víme o prvopočátcích zlata? Od nepaměti byl tento kov – pravděpodobně díky lesku a jedinečně barvě – obklopen aurou exkluzivity. Důkazy najdeme v mytologii. Pro Inky zlato symbolizovalo Slunce. Egyptská mytologie zase praví, že tvořilo těla bohů. Podle řecké mytologie bohům kolovalo v žilách. Hélios, řecký bůh Slunce, prý cestoval na zlatém člunu zhotoveném božským kovářem Héfaistosem. Zlaté předměty lidé zkrátka vždy vnímali jako něco vyššího, nadpozemského, co je hodno uctívání. Namátkou můžeme vzpomenout na krále Midase, jehož dotyk měnil předměty ve zlato, nebo na zlaté rouno okřídleného berana, které v několika světových mýtech a legendách vystupuje jako kouzelná trofej.

Tutanchamon

Přejděme nyní od bájesloví k reálnému světu. Lidé těží zlato nejméně 6000 let. S jistotou můžeme tvrdit, že již kolem roku 3000 př. n. l. tento drahý kov používali faraónové ke zdobení vlasů, obličeje i jiných částí těla. V královských hrobkách pocházejících z této doby byly nalezeny dekorativní předměty, posmrtné masky, amulety a šperky. Usuzujeme ale, že skutečný rozmach rýžování zlata nastal o tisíc let později – mladší pohřebiště obsahují mnohem víc zlatých předmětů.

Mezopotámští a egyptští umělci záhy začali vyrábět zlato sériově. Z masivních dřevěných desek vytesávali drobné předměty a pomocí kadlubů tvořili litiny. Nejslavnějším důkazem staroegyptského zlatnictví je poklad v hrobce Tutanchamona (vládl asi v letech 1333 – 1323 př. n. l.), kterou v roce 1922 objevil britský egyptolog a archeolog Howard Carter. Nejstarší státy Blízkého východu využívali vedle koření, stříbra, mědi nebo obilí jako prostředek směny i zlato. Některé kusy kovu byly už ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. označeny specifickými znaky, což může být indicie k úvaze, že šlo o první peníze. Oficialitu tohoto „platidla“ však nelze uznat: Funkci zlata jako měny datujeme až okolo roku 700 př. n. l. v Lýdii.

Na území dnešní České republiky zaznamenáváme rozvoj těžby zlata ve 2. a 1. století př. n. l., kdy oblast osídlili Keltové. Dobývali horské zlato z křemenných zlatonosných žil. Zlato také rýžovali; do zlatonosného potoka umístili ovčí kožešinu, a zatímco proud unášel štěrk, kožešina v sobě zachycovala zlato. Vzácným kovem uctívali bohy a bez ohledu na pohlaví svá těla zdobili různými šperky. Kromě toho razili mince, které distribuovali daleko za hranice. Dodejme, že nejstarším zlatým předmětem v Čechách je ozdoba do vlasů spirálového tvaru pocházející přibližně z roku 2800 př. n. l. Byla nalezena v Toušeni (okres Praha-východ, nedaleko Čelákovic a Brandýsa nad Labem) při archeologických vykopávkách.

Autor: Michaela Kašičková